Gala byla můj první Parson Jack Russell teriér (toto byl oficiální název plemene v roce
1998). V té době v ČR existovaly jen 3 chovatelské stanice, které se
zabývaly chovem tohoto plemene (z Martínkovic, Interris a Parry
Equicanis). Štěňátek se rodilo málo a byla velmi brzo zadaná, a jak to
tak bývá u každého nově importovaného plemene, nebyli ani první
importovaní Russell teriéři ti z nejkvalitnějších.
Chovatelská základna byla tím pádem velmi chudá a exteriérově různorodá.
Vlastně ani samotní chovatelé přesně nevěděli, jakou cestou by se
plemeno mělo ubírat, a jak by měl správný PJRT vypadat. Někdo preferoval
jedince vysokonohé, jiný krátkonohé. Jack Russell teriéři, jak je známe
v současnosti, v té době nebyli uznáni FCI, takže do chovu se zařazovalo
kdeco. Na výstavách jste mohli toto plemeno potkat velmi vzácně a
chyběla také dostupná kynologická literatura v českém jazyce (ta
kvalitní chybí dodnes). Většina potencionálních zájemců neměla žádný
přístup na internet, a pokud jste patřili k těm šťastným, tak se vám
stejně nepodařilo najít mnoho stránek o tomto plemeni. Stejně jako mnozí
jiní i já jsem podlehla kouzlu tohoto plemene a začala shánět fenečku,
zakladatelku mého chovu PJRT. Exteriér jsem v té době neřešila, více se
mi zamlouval popisovaný charakter tohoto plemene. Měla jsem vlastně
velké štěstí,
protože v tom roce se narodily jen 2 vrhy PJRT v ČR, a to v chov.
stanici Interris a v chov. stanici z Martínkovic. V prvně
jmenované měli jen jednu fenečku, která už byla zadaná, v druhé byla
možnost výběru ze dvou volných holčiček. Galinčini rodiče byli
vysokonohá, hrubosrstá, černobílá fenka Foxon´s Dita a krátkonohý,
hladkosrstý, tricolor pes Dago. Podmínky, ve kterých štěňátka vyrůstala,
nebyly také příliš ideální, pokud se dá malý kotec vůbec považovat za
prostředí vhodné pro dobrou socializaci štěňat. Ze dvou feneček jsem si
nakonec vybrala tu menší, ale spolu s ní i plný kožíšek blech. Gala, jak
jsem později zjistila, podědila veškeré exteriérové nedostatky po svých
rodičích (krátké nohy, malá hlava s úzkou čenichovou partií, volně
klopené ucho, příliš velký hrudník). S její povahou, dílem zřejmě
zděděnou a dílem získanou špatnou socializací, jsem zápasila několik
let, a nebýt zdravotních testů, které dopadly na výbornou, zřejmě bych
na ní neodchovala jediný vrh. Nakonec se stala matkou tří vrhů, a
protože jsem časem nabyla jistých zkušeností a vědomostí, skončila
"chovná kariéra" Galinky v jejich 4,5 letech. Od té doby si užívá
spokojeného psího života bez mateřských povinností, které si jen čas od
času připomněla se štěňátky Gigi, kterým byla výbornou chůvou. Loni se ve
zdraví dožila 12 ti let.
Gala byla můj první Parson Jack Russell teriér (toto byl oficiální název plemene v roce
1998). V té době v ČR existovaly jen 3 chovatelské stanice, které se
zabývaly chovem tohoto plemene (z Martínkovic, Interris a Parry
Equicanis). Štěňátek se rodilo málo a byla velmi brzo zadaná, a jak to
tak bývá u každého nově importovaného plemene, nebyli ani první
importovaní Russell teriéři ti z nejkvalitnějších.
Chovatelská základna byla tím pádem velmi chudá a exteriérově různorodá.
Vlastně ani samotní chovatelé přesně nevěděli, jakou cestou by se
plemeno mělo ubírat, a jak by měl správný PJRT vypadat. Někdo preferoval
jedince vysokonohé, jiný krátkonohé. Jack Russell teriéři, jak je známe
v současnosti, v té době nebyli uznáni FCI, takže do chovu se zařazovalo
kdeco. Na výstavách jste mohli toto plemeno potkat velmi vzácně a
chyběla také dostupná kynologická literatura v českém jazyce (ta
kvalitní chybí dodnes). Většina potencionálních zájemců neměla žádný
přístup na internet, a pokud jste patřili k těm šťastným
, tak se vám
stejně nepodařilo najít mnoho stránek o tomto plemeni. Stejně jako mnozí
jiní i já jsem podlehla kouzlu tohoto plemene a začala shánět fenečku,
zakladatelku mého chovu PJRT. Exteriér jsem v té době neřešila, více se
mi zamlouval popisovaný charakter tohoto plemene. Měla jsem vlastně
velké štěstí,
protože v tom roce se narodily jen 2 vrhy PJRT v ČR, a to v chov.
stanici Interris a v chov. stanici z Martínkovic. V prvně
jmenované měli jen jednu fenečku, která už byla zadaná, v druhé byla
možnost výběru ze dvou volných holčiček. Galinčini rodiče byli
vysokonohá, hrubosrstá, černobílá fenka Foxon´s Dita a krátkonohý,
hladkosrstý, tricolor pes Dago. Podmínky, ve kterých štěňátka vyrůstala,
nebyly také příliš ideální, pokud se dá malý kotec vůbec považovat za
prostředí vhodné pro dobrou socializaci štěňat. Ze dvou feneček jsem si
nakonec vybrala tu menší, ale spolu s ní i plný kožíšek blech. Gala, jak
jsem později zjistila, podědila veškeré exteriérové nedostatky po svých
rodičích (krátké nohy, malá hlava s úzkou čenichovou partií, volně
klopené ucho, příliš velký hrudník). S její povahou, dílem zřejmě
zděděnou a dílem získanou špatnou socializací, jsem zápasila několik
let, a nebýt zdravotních testů, které dopadly na výbornou, zřejmě bych
na ní neodchovala jediný vrh. Nakonec se stala matkou tří vrhů, a
protože jsem časem nabyla jistých zkušeností a vědomostí, skončila
"chovná kariéra" Galinky v jejich 4,5 letech. Od té doby si užívá
spokojeného psího života bez mateřských povinností, které si jen čas od
času připomněla se štěňátky Gigi, kterým byla výbornou chůvou. Loni se ve
zdraví dožila 12 ti let.